Hodně bych toho chtěla říct.
Jenom nikdy nevím, kde mám začít.
Proto možná většinou mlčim a pak plácám blbosti.
Ne, řekni mi něco ty, já nevim, co mám povědět.
V tu chvíli to možná fakt nevim, ale pak si uvědomuju, kolik jsem toho mohla říct.
Jenomže co s tim, když teď sedim sama doma a už to nemám komu říct? A příště až zase budu mít tu příležitost, tak možná zase budu mlčet a nakonec budu v nekonečný smyčce.
I když na druhou stranu, když ta nekonečná smyčka bude pořád s ním....
Dobře, pro začátek bych aspoň mohla pokračovat v psaní na papír. Už jsem jednu takovou věc napsala, bohužel jsem se k tomu nepřiznala a neodevzdala jsem jí do správných rukou.
Hned jak to půjde, tak to řeknu a předám a když bude třeba, napíšu další.
Aby všechno bylo tak, jak má.
